smutný příběh štěnátka

6. června 2008 v 15:40 | dilča
Nepamatuji si toho moc o místě kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si,že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.


Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mnoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěnátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a smějí se, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.



Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, nebot její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.


Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, štastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a tatka říkali, že jsem milé a krásné štěnatko! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé dětátko a rád si s ním hraji a honím.


Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.


Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěnátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěnátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a tatku říkat, ,,už asi nastal ten čas ,,. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.


Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodinou. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Ted mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen knučet bolestí.


Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zaknučet bolestí.


Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Ted můžu konečně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky
na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěnata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest ted ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dilča dilča | E-mail | 6. června 2008 v 15:44 | Reagovat

no není vám toho štěnátka líto??? mě hrozně :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama